Těchto dvacet pravidel se nevztahuje jen na karate, ale i na ostatní bojová umění ba i na celý lidský život. Mnoho studentů karate má dojem, že karate je prvním a posledním nástrojem pro získání vítězství v boji, a tak zvyšují svou sílu. Jak je však zde vysvětleno, tyto pohledy odrážejí neúplné pochopení bojového umění. Karate je mnohem víc než jen technika k získání vítězství v boji. Karate je způsob kultivace lidského ducha. Zde uvedené principy mohou uplatňovat v každodenním životě jak cvičící, tak i necvičící karate či jiné umění . [1]
Mistr Gichin Funakoshi (1968-1957) otec karate-do byl, jako představitel sdružení Okinawského Shobukai (organizace karate), v květnu 1922 pozván ministerstvem školství do Tokia, k účasti na prezentaci tradičních bojových umění, které bylo sponzorované vládou. Stal se tak prvním člověkem, který kdy prezentoval jedinečné Okinawské (Ryukyuan) karate-jutsu na pevnině Japonska. Povzbuzovaný muži jako byl „otec judo“ Jigoro Kano (1860-1938) a mistr meče Hakudo Nakayama (1873-1958), aby zůstal v Tokiu a pracoval na popularizaci bojového umění.
Zatímco vyučoval na univerzitách, na policejním ředitelství v Tokiu a na dalších místech, dělal vše, co mohl, aby šířil povědomí o dosud neznámém bojovém umění. [1]
Funakoshi studoval Zen v chrámu Engaku-ji v Kamakuře pod mistrem jménem Abbot Ekun.
Kolem roku 1929 po ukončení svého studia Zenu změnil význam názvu umění, které vyučoval. Na Okinawě známé jako jednoduše te (ruka) nebo tode (čínská ruka). Funakoshi nahradil znak „Čínský“, což se japonštině vyslovuje kara, homonymem znamenajícím „prázdný“. Místo karate-jutsu „umění čínské ruky“ se karate stalo známé jako karate-do „cesta prázdné ruky“. Významu názvu karate-do se věnujeme více v kapitole Co je to Dento Karate-do.
Vzhledem k tomu, že držení zbraní bylo na Okinawě zakázáno, tradiční karate-jutsu se tajně vyvinulo mezi válečníky jako prostředek sebeobrany i jako potenciálně smrtící zbraň. Když bylo bojové umění přejmenováno na karate-do, tradiční styly to také převzaly. Karate-do se stalo cestou kultivace ducha. [1]
Dvacet hlavních pravidel Karate (Shoto Nijukun) bylo dokončeno několik let po přejmenování na karate-do ve významu „cesta prázdné ruky“ a jeho cílem bylo poskytnout duchovní vedení studentům karate. Jednoduše řečeno, zásady byly určeny pro ty, kteří chápou studium karate-do jako duchovní cestu.
První japonské dojo pro výuku karate-do bylo založeno v lednu 1939 v Zoshigaya v sousedství Mejiro, Tokyo. Bylo pojmenováno Shotokan. Shoto doslova „šum borovic“. Pro název dojo byl použit pseudonym, který používal mistr Funakoshi pro autorizaci svých básní. Rád chodíval mezi borovicemi a poslouchat jejich větve šumící ve větru, na rodné Okinawě. [1]
První z dvaceti principů je: „Karate začíná respektem a končí respektem, úctou“. Na základní úrovni to znamená, že každá lekce by měla začínat a končit úklonou, která se nazývá rei.
Na hlubší úrovni se karateka musí chovat zdvořile, tak jak se od člověka prezentujícího karate-do očekává. Je samozřejmé, že správné vystupování (chování) musí mít karateka i mimo dojo.
Čím déle člověk studuje karate, tím více by si měl uvědomovat, že karate je cestou slušnosti a úcty. [1]
Jako vysokoškolský student jsem začal studovat pod vedením mistra Funakoshiho, kde jsem byl přísně poučen, že boj jakéhokoli druhu je zakázán. Bez ohledu na to, za jakých okolností by byl kdokoli přistižen při boji, byl by okamžitě vyloučen. Vítězství nebo porážka byla irelevantní. Mistr Funakoshi trval na tom, že každý, kdo zneužil techniky karate k boji, se provinil. Nazýval boje „zlé pěsti“. Touha bojovat mění obyčejné pěsti v nástroje zla. [1]
Nejznámější z dvaceti pravidel je pravidlo druhé: „V karate se nedělá první pohyb.“ Toto pravidlo lze interpretovat tak, že karate začíná obranou, spíše než výzvou zůstat pasivní. Mistr Funakoshi napsal: „Nikdy za žádných okolností byste neměli být první, kdo zaútočí, ale na mentální rovině musíte neustále držet iniciativu, která spustí vaši obranu, pokud se budete muset bránit.“ [1]
Dvanáctá zásada, „Nemysli na výhru, ale přemýšlej o tom, jak neprohraješ.“ To znamená, že karateka by neměl být posedlým touhou po vítězství (porážet druhé), to je to podstatné, ale díky usilovnému studiu by měl nabýt přesvědčení o tom, že v případě nutnosti boje neprohraje.
Když se konala oslava desátého výročí karate klubu v kolejním sále krátce po mém absolvování, mistr Funakoshi byl již osmdesátník, objevil se na místě v dřevácích hoba z magnóliového dřeva, které nosíval za účelem posilování nohou a beder. Pokračoval v poklidné a uvolněné demonstraci karate. Když bylo po všem, zavolal si mne. Když jsme si povídali, řekl mi: „Když jedete po ulici a chcete odbočit, měli byste kolem rohu udělat velký oblouk, protože nikdy nevíte, kdo se může skrývat za rohem.“ [1]
Od někoho na vrcholu jeho umění, s takovou neochvějnou silou i ve stáří, to vypadalo překvapivě všední radou. Ale ze všech věcí, které mi řekl, to na mne udělalo nejhlubší dojem. Nepochybně tato rada vycházela částečně z jeho zkušeností z Okinawy, kde cesty byly neosvětlené, a nebylo možné říci, jaká nebezpečí by mohla být skrytá ve tmě. Jeho slova mi zprostředkovala stálou bdělost mistra karate, který má předvídat, aby obešel nebezpečí, aniž by musel udeřit. Rada, kterou mi dal mistr Funakoshi, odráží učení šestnáctého pravidla: „Za branou Tvého domu je milion nepřátel“.
Osmnácté pravidlo: „Kata musejí být prováděna korektně, aktuální boj je jiná věc“. Kata má několik viditelných a neviditelných účelů. Když mistr Funakoshi posuzoval uchazeče na vyšší technické stupně, nikdy neprošel uchazeč, který by se dopustil i té nejmenší chyby ve formě. Chyby jsou nepřijatelné, trval na svém, neslyšel argumenty, že celková schopnost uchazeče může být i přes jeho chyby vysoká.
Moje cesta v karate nyní trvá téměř šest desetiletí. Po celou tu dobu jsem neúnavně opakoval stejný výcvik znovu a znovu a až nedávno jsem udělal mnoho objevů. Mnoho věcí se skrývá ve formě v karate, které se nikdo bez dlouhodobého úsilí nemůže učit. Skrze studium kata je možné dosáhnout bodu objevu, který vás povede k zamyšlení: „Ach, to je ono! To je to, o co jde!“ Pod povrchem formy karate-do leží hlubší úroveň porozumění přístupná pouze těm, kteří zvládli potřebné dovednosti.
V podobném duchu jsou nejhlubší tajemství japonských bojových umění zaznamenána v tajných svitcích, které byly po vnitřní linii předávány po celá staletí. Z textu a obrázků svitků se obyčejný člověk nedozví skoro vůbec nic. Tajemství umění se odhalí jen někomu, kdo věnoval roky svého života seriózní praxi v daném umění.
V knize Karate-do Kyohan: Text mistra, mistr Funakoshi napsal, že „karate je základem všech bojových umění.“ Určitě k tomu musí být uveden silný případ: vložte do prázdné ruky praktikujícího karate meč a máte umění ken-jutsu; hůl a máte umění bo-jutsu; kopí a máte umění so-jutsu. Silný vztah mezi karate a jiným bojovým uměním je zřejmý díky lidem, jako byl učitel mistra Funakoshiho, Yasutsune Azato (1828-1906), který byl mistrem šermu školy Jigen-ryu a byl zkušený v mnoha bojových uměních. Zakladatel karate Goju-ryu, Chojan Miyagi (1888-1953) byl údajně také výborným šermířem. [1]
Patnácté pravidlo připomíná cvičenci karate, aby „Přemýšlel o končetinách člověka jako mečích.“ Tuto zásadu často citoval mistr Azato člověk tak zkušených v karate, o kterém se říkalo, že je schopen vyřadit protivníka z boje pouhým dotykem.
Je důležité si uvědomit, že nohy a ruce mohou být v boji stejně účinné jako meč. Ve škole ken-jutsu Shinkage-ryu se nachází slavná technika zvaná „převzetí meče“, při níž obránce zachytí soupeřův meč čímž si podmaní ozbrojeného útočníka pouze holýma rukama. Tato škola byla založena v období Edo (1600-1868) Munenorim Yagyu (1571-1646), který je autorem slavné knihy s názvem Heiho Kadensho neboli „Životodárný meč“.
Podle mistra Shigeru Egami (1912-1981), jednoho z nejlepších žáků mistra Funakoshi, mistr Funakoshi často říkal: „Nechoďte proti přirozenosti.“ Tento koncept je zahrnut do sedmnácté zásady: „Kamae je pro začátečníky, studiem je potřebné dosáhnout Shizen-tai“. Význam „přirozeného postoje“, dnes užíváme raději správného držení těla, zde není snadno pochopitelný. V podstatě to znamená, že karateka, který již není začátečníkem, musí udržovat obvyklé chování (držení těla). Duch je na stráži, ale na těle to nesmí být poznat, nesmí nic signalizovat. Protože se nedá říci, co se může stát (jak se situace na počátku konfliktu bude dále vyvíjet), duch je plně ostražitý, ale forma je uvolněná.
Stejná myšlenka je též vyučována ve škole Shinkage-ryu mistra Munenori Yagyu. Na soupeře čekáme bez jakýchkoliv zjevných znamení v připravené pozici, aby on nebo ona provedl první pohyb, a ve chvíli kdy soupeř útočí, se rychle odsuneme jedním krokem zpět, abychom se vyhnuli úderu, pak zasáhneme soupeře levou rukou a jediným úderem setneme soupeře. Toto je podstatou učení Shinkage-ryu. [1]
Třinácté pravidlo: „Přizpůsob se nepříteli“ a dvacáté: „Měj na paměti tato pravidla, buď všímavý, usilovný a kreativní.“ Kromě toho, že tato pravidla připravují půdu pro pravidlo sedmnácté, připomínají tyto pokyny myšlenky třetího syna mistra Funakoshiho, Giga Funakoshi (1904-1945), který byl zapálený učitel. Vzhlíželi jsme k němu jako k „mladému mistru“. Věnoval se intenzivně studiu karate, a byl to on, kdo vytvořil formu mawashi-geri a yoko-geri. Také vytvořil Taikyoku no kata neboli „kata počátku vesmíru“ a Ten no kata neboli „kata nebes“, stejně jako Matsukaze kata, „vítr z borovice“ v bo-jutsu. Gigo Funakoshi se doživotně zabýval hledáním nových stylů a technik karate, kterým by se mohl přizpůsobit, přesně podle pravidla „Přizpůsob se nepříteli“.
Jedenácté pravidlo říká: „Karate je jako horká voda, která chladne, když ji stále neohříváš“. Jinými slovy, cvičte neustále. Mnoho lidí s nadšením praktikuje karate na vysoké škole, aby se rozptýlili, ale po škole, jakmile jdou do práce, přestávají často cvičit. V mém vlastním životě bylo několik let, kdy mě vytížení v práci bránilo praktikování karate. Lituji své nepozornosti ke karate v tomto období. Když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že jsem měl být ve svém následování cesty karate přísnější a najít si alespoň nějaký čas na trénink bez ohledu na to, jak jsem byl zaneprázdněn. Odměna přichází s časem a opakováním.
Proto nyní říkám lidem, kteří jsou v nejlepších letech a také velmi pracovně vytíženi, že ikdyž je to těžké musí si najít čas na karate. Stačí pár minut denně. Pokud jste odhodlaní vytrvat v karate najdete si způsob, jak jej praktikovat, ať jste kdekoli.
Mistr Funakoshi říkal: „Karate je cestou duchovní kultivace a fyzického rozvoje, který však nevyžaduje žádnou velkou výdrž či kondiční program, je to umění sebeobrany.“ Je pravda, že karate není výlučně pro lidi s vynikající silou nebo vytrvalostí. Skutečné karate-do je pro všechny druhy lidí na celém světě jakéhokoli věku. A přesto, že karate je cesta duchovní kultivace, to ještě neznamená, že jeho praktikující se musí stát mnichy nebo se zříci humoru.
Sám mistr Funakoshi byl velmi svobodný a bezstarostný člověk. Kdyby byl dnes naživu, nepochybně by doporučil, aby „každý praktikant karate, ať už je v práci nebo ve škole zaneprázdněn, měl by udržovat ducha karate v co největší míře, přirozeně a uvolněně, jak je to možné, a pro tak dlouho, jak je to možné.“ Jak uvádí devátá zásada „Studium karate je na celý život.“ [1]
Jotaro Takagi
Prezident Japan Karate-do Shotokai a ředitel Shotokanu
Přeložil: Milan HAŠKA | milan.haska@volny.cz
