Gichin Funakoshi o svých učitelích.
Karate – počátek studia
Během pobytu v domě mých prarodičů jsem začal navštěvovat základní školu a po čase jsem se velmi spřátelil s jedním spolužákem. Tímto mi bylo souzeno změnit běh mého života, protože můj spolužák byl synem Jasucune Azata, nejúžasnějšího muže, jenž byl jedním z největších okinawských odborníků v umění karate. [3]
Tehdy bylo cvičení karate vládou zakázáno, takže se lekce konaly tajně a žákům jejich učitelé přísně zakazovali s kýmkoliv hovořit o tom, že se toto umění učí. Později k tomu řeknu více, prozatím stačí poznamenat, že cvičení karate se mohlo provádět pouze v noci a pouze tajně. Azatův dům byl umístěn poměrně daleko od domu mých prarodičů, kde jsem stále žil, ale jakmile mne jednou toto umění zaujalo, nikdy jsem nepovažoval noční procházku za příliš dlouhou. Po několika letech cvičení jsem zjistil, že se moje zdraví ohromně zlepšilo a že jsem již nebyl slabé dítě. Miloval jsem karate, ale – více než to – cítil jsem se hluboce zavázán tomuto umění, které zvýšilo mou sebedůvěru. Bylo to zhruba v té době, kdy jsem začal vážně označovat cvičení karatedó životní cestou. [3]
Studium Karate v dospělosti
Přes den jsem učil ve škole a potom, neboť zákaz karate byl stále v platnosti, jsem podnikal své tajné cesty v tichu noci do domu mistra Azato. Pokud nesvítil měsíc, nesl jsem přitom tlumenou lucernu. Když jsem se noc po noci kradl právě před svítáním domů, sousedé se mezi sebou přeli, odkud se vracím a co jsem dělal. Někteří se domnívali, že jediná možná odpověď na tuto hádanku je nevěstinec. Podstata věci však byla úplně jiná. [3]
Noc po noci, často na zadním dvorku Azatoova domu, jsem za mistrova dohledu cvičil katu (formální cvičení) znovu a znovu, týden po týdnu, měsíc po měsíci, dokud jsem ji nezvládl ke spokojenosti svého učitele. Toto stálé opakování jediné katy bylo značnou zátěží, často vyčerpávající a příležitostně pokořující. Mnohokrát jsem padl do prachu na podlaze dódžó nebo na Azatoově zadním dvorku. Ale cvičení bylo přísné a nikdy nebylo dovoleno přejít k další katě, dokud nebyl Azato přesvědčen, že jsem dostatečně porozuměl kata, na které jsem pracoval. Ačkoliv značně pokročilý v letech, Azato vždy seděl na verandě. Zatímco jsme cvičili venku, nosil hakamu a tlumená lampa stála za ním. Velmi často jsem kvůli naprostému vyčerpání nebyl schopen rozeznat dokonce ani tuto lampu. Po provedení katy jsem očekával jeho slovní posouzení. Bylo vždy stručné. Jestliže nebyl spokojen s mou technikou, jen zamumlal „Udělej to znovu“ nebo „Trochu víc!“ Trochu víc, trochu víc, tak často trochu víc, dokud ze mne nelil pot a já nebyl na padnutí; byl to jeho způsob, jak mi říci, že stále zbývá něco k naučení, ke zvládnutí. Potom, když shledal můj pokrok za uspokojivý, jeho soud byl vyjádřen jediným slovem: „Dobře!“ Toto jedno slovo bylo jeho nejvyšším oceněním. Avšak dokud jsem je neslyšel několikrát, nikdy jsem se neodvážil požádat ho, aby mne začal učit katu novou. Když ale naše praktické lekce končily, obvykle za časného svítání, stával se učitelem jiného typu. Potom teoretizoval o podstatě karate nebo mi jako laskavý otec kladl otázky o mém učitelském životě. Když se noc chýlila ke konci, vzal jsem svou lucernu a směřoval domů s vědomím, že moje cesta skončí před podezřívavými zraky sousedů. [3]
Yasutsune Azato
Mistr Azato patřil k jedné ze dvou skupin rodin stavu šizoku na Okinawě: Udonové byli nejvyšší skupinou a byli rovnocenní daimjům (knížatům) u rodů mimo Okinawu, Tonochiové byli dědiční páni měst a vesnic. K této druhé skupině patřil Azato, jehož rodina zastávala toto výsadní postavení ve vesnici Azato, ležící mezi městy Šuri a Naha. Azatoové měli vysokou prestiž, neboť byli dřívějším vládcem Okinawy pojímáni ne jako vazalové, ale spíše jako blízcí přátelé se vším všudy. Mistr Azato byl na celé Okinawě nejen nepřekonatelný v umění karate, ale vynikal také v jezdectví, v japonském šermu (kendó) a v lukostřelbě. Nadto byl skvělý učenec. Bylo mým velkým štěstím, že mi věnoval pozornost a že jsem posléze obdržel první instrukce v karate z jeho význačných rukou. [3]
Mistr Azato byl například výjimečně bystrý pozorovatel politických záležitostí. Vzpomínám si, co mi jednou řekl: „Funakoši, až bude dostavěna transsibiřská magistrála; válka mezi Japonskem a Ruskem bude nevyhnutelná.“ Bylo to mnoho let před vypuknutím nepřátelství mezi oběma zeměmi v roce 1904. Co se jednou zdálo nepravděpodobné, stalo se skutečností a já, když válka vypukla, jsem byl hluboce dojat Azatoovou politickou prozíravostí a předvídavostí. Byl to on, kdo v době obrození Meidži radil vládci Okinawy plně spolupracovat s nově vytvořenou vládou a když byla prodloužena platnost výnosu proti drdolu, byl mezi prvními, kdož jej uposlechli. [3]
Azato byl také vysoce obratný šermíř Džigen školy kendó. Ačkoliv se nikterak nechlubil, plně věřil ve své šermířské schopnosti. Jednou jsem ho slyšel říci: „Velmi pochybuji, že bych prohrál s někým v zemi, jestliže by se jednalo o souboj na smrt.“ Tato klidná sebedůvěra byla později vyzkoušena a ukázala se opodstatněná, když se Azato střetl s Jórinem Kannou, jedním z nejznámějších okinawských šermířů. Kanna byl ohromný, svalnatý muž s velkými pažemi a rameny, na nichž se rýsovaly svaly. Lidé říkávali, že jeho ramenní svaly jsou dvouposchoďové výšky! Byl to odvážný muž, zcela beze strachu a náležitě si zasloužil svou pověst za dosahované výkony v bojových uměních. Byl také velmi vzdělaným mužem, zevrubně znal japonské i čínské klasiky. Prostě člověk by myslel, že je pro Azatoa více než protivníkem. Avšak když ve slavném souboji napadl Azata ostrou čepelí, jeho útok byl odražen neozbrojeným protivníkem, který se hbitým švihnutím ruky nejen vyhnul bodnutí, ale srazil Kanna na kolena. Když jsem Azata požádal, aby mi vysvětlil, co se ve skutečnosti stalo, popsal Kanna jako vysoce obratného šermíře, který vzhledem ke své pověsti, že je neporazitelný a nebojácný, byl schopen zastrašit svého protivníka na začátku souboje a potom se rychle dostat k zabití. „Avšak,“ řekl Azato, „pokud protivník odmítne nechat se postrašit, pokud zůstane chladnokrevný a pokud shledá nevyhnutelnou mezeru v Kannově obraně, vítězství nemůže být tak obtížné.“ Tato rada, stejně jako celý zbytek Azatova vedení, se ukázala pro mne velice cenná. [3]
Další jeho zásada byla: „Když cvičíš karate, považuj své ruce a nohy za meče.“ Opravdu, Azatovy vlastní ukázky karate byly živé příklady této filozofie. Jednou se ho nějaký muž zeptal na význam a použití ipponken (pěst jedním kloubem). „Zkuste mne napadnout,“ klidně odpověděl Azato. Muž udělal, jak mu bylo řečeno, ale v okamžiku byl úder blokován a Azatoova pěst jedním kloubem vyrazila směrem k protivníkově žaludku, kde byla zastavena ve vzdálenosti snad tloušťky listu papíru. Rychlost celého pohybu byla neuvěřitelná. Muž, který kladl otázku, neměl dokonce ani čas mrknout okem, než si uvědomil, že tato pěst jej mohla v případě skutečného nárazu na jeho solární plexus třeba zabít. Azato byl velmi podrobně informován o všech expertech v karate, žijících na Okinawě, což se týkalo nejen běžných údajů, jako jména a adresy, ale také zpráv o jejich schopnostech a jejich zvláštních dovednostech a technikách, kde byli silní a kde slabí. Říkával mi, že znalost protivníkových schopností a jeho technických dovedností je polovina boje, přičemž citoval staré čínské rčení: „Tajemství vítězství je v poznání sebe a svého nepřítele.“ [3]
Yasutsune Itosu
Nemohu se za žádných okolností nezmínit o dobrém příteli mistra Azato - muži, který se narodil také v rodině Šizoku na Okinawě a jehož i sám Azato považoval v karate za stejně zdatného. Někdy jsem mohl cvičit pod dohledem obou mistrů, Azata a Itosu, současně. Při těchto příležitostech jsem naslouchal co nejpozorněji rozhovorům mezi nimi a tím jsem se naučil velmi mnoho o smyslu tohoto umění a o jeho duchovních a fyzických aspektech. [3]
Kdyby nebylo těchto dvou velkých mistrů, byl bych dnes zcela jinou osobou. Shledávám téměř za nemožné vyjádřit jim svou vděčnost za jejich vedení na cestě, která mi poskytla hlavní zdroj uspokojení po osm desetiletí mého života. [3]
Itosu byl skutečně tak dobře trénovaný, že se celé jeho tělo zdálo být nezranitelné. Jednou, když právě vstupoval do restaurace v zábavním centru v Naze, zaútočil na něho zezadu statný mladý muž úderem mířeným do jeho boku. Ale Itosu dokonce bez pootočení těla zpevnil svaly okolo žaludku tak, že úder odskočil od jeho těla a ve stejném okamžiku jeho pravá ruka uchopila pravé zápěstí útočníka. Aniž by otočil hlavu, stále klidně táhl muže dovnitř do restaurace. Zde poručil vyděšené servírce přinést jídlo a víno. Neustále držel mužovo zápěstí pravou rukou, usrkl vína ze šálku drženého v levé ruce a pak přetáhl útočníka kolem sebe a poprvé se na něho podíval. Po chvíli se usmál a řekl: „Nevím, co proti mně máte, ale napijeme se spolu!“ Úžas mladého muže z tohoto chování si můžete snadno představit. [3]
Itosu měl další slavné střetnutí s ukvapeným mladým mužem, instruktorem karate jisté okinawské školy. Ten bojoval podle přirozenosti a byl pyšný na svou sílu. Měl poněkud nepříjemný zvyk číhat v tmavých uličkách, a když tudy procházel osamělý chodec, tak na toho ubohého muže vyskočil. Nakonec byl tak sebevědomý, že se rozhodl napadnout i samotného mistra Itosu, neboť věřil, že nezáleží na tom, jak je mistr silný. Může být poražen, když bude přepaden nečekaně. Jedné noci sledoval mistra Itosu ulicí a nepozorovaně se přiblížil a zasadil svůj nejsilnější úder na mistrova záda. Zmaten zcela zřejmou skutečností, že si toho mistr vůbec nevšímal, ztratil mladý rváč rovnováhu a ve stejném okamžiku pocítil, že má pravé zápěstí sevřené jako ve svěráku. Pokusil se osvobodit pomocí druhé ruky, ale samozřejmě neuspěl. Síla jeho sevření byla na Okinawě známa – jak jsem se zmínil již dříve, dokázal rozdrtit tlustý bambusový stonek jednou rukou. Itosu dále pokračoval v chůzi a vlekl mladíka za sebou, aniž by se dokonce obtěžoval ohlédnout. Když si uvědomil, že vůbec neuspěl, prosil mladý muž mistra za odpuštění. „Ale kdo jsi?“ zeptal se Itosu měkce. „Já jsem Goró,“ odpověděl mladík. Nyní se na něho Itosu poprvé podíval. „Ó,“ zabručel, „opravdu bys neměl zkoušet takové triky na starého muže, jako jsem já.“ S tím ho nechal být a odcházel pryč. [3]
Azato a Itosu
Jak Azato, tak i jeho dobrý přítel Itosu měli jednu velmi vzácnou vlastnost: vůbec nežárlili na ostatní mistry. Představili mne učitelům z okruhu svých známých a nutili mě poučit se z každé techniky, v níž vynikali. Běžní učitelé karate, podle mé zkušenosti, nedovolí svým žákům studovat pod instruktory z jiných škol, ale toto bylo jak mistru Azato, tak i Itosu cizí. Kdyby mne nenaučili nic jiného, získal bych jejich příkladem lidskosti a skromnosti při jednání s jejich bližními. A vskutku se nikdy nezaobírali heroickými výkony v karate, které jim byly přisuzovány. Pomíjeli je jako hrubé jednání, patřící k jejich mládí. [3]
Oba muži se dělili o další kvality, což je zajímavé, včetně prvního jména Yasutsune. Ale filozoficky o karate zastávali zcela rozdílné pozice a i fyzicky se velmi odlišovali. Zatímco mistr Azato byl vysoký se širokými rameny, ostrým pohledem a s rysy připomínajícími starého samuraje, mistr Itosu byl průměrné výšky s velkým kulatým hrudníkem jako pivní sud. Navzdory svým dlouhým knírům měl spíše vzhled dobře vychovaného dítěte. To byl však klamný pohled, neboť jeho paže a ruce vynikaly zcela výjimečnou silou. Ačkoliv byl mnohokrát vyzván Azatem k utkání v okinawském ručním zápase, vždy vyšel vítězně. V tomto zvláštním druhu sportu zápasníci sevřou pěsti a zkříží zápěstí jeden proti druhému, nedrží se za ruce jako v tokijské verzi ručního zápasu. Poté, co byl Azato nevyhnutelně přemožen, s úšklebky zamumlal, že nikdy nebude lepší, než Itosu – dokonce ani tehdy, dodával, když by použil obě ruce. [3]
Živé obrazy se překrývají v mé mysli, když myslím na oba bývalé učitele a na jejich rozdílné filozofické karatedó. „Považuj své paže a nohy za meče“, říkával mi Azato, zatímco Itosu mi radil cvičit tělo tak, aby vydrželo každý úder, ať je jakkoli silný. Co tím ovšem mínil, bylo zřejmé: nesmím pouze cvičit tělo, až se stane tvrdé jako hřebíky, ale že také musím denně cvičit všechny rozdílné techniky karate. [3]
Nyní si vzpomínám na jeden velmi známý incident, když byl Itosu napaden skupinou mladých neurvalců. Zakrátko všichni pobudové leželi v bezvědomí na ulici. Očitý svědek viděl, že mistru Itosu nehrozí žádné nebezpečí a spěchal říci o incidentu Azatovi. Azato přerušil svou úvahu a řekl: „A darebáci samozřejmě všichni leželi v bezvědomí tvářemi k zemi, že ano?“ Svědek velmi překvapeně připustil, že je to pravda, ale divil se, jak to může Azato vědět. „Velmi jednoduše,“ odpověděl mistr. „Žádný adept karate by nebyl tak zbabělý, aby útočil zezadu. A když by někdo neznalý karate útočil zepředu, skončil by na zádech. A jak znám mistra Itosu, jeho údery mohou srazit útočníky na tváře. Byl bych zcela udiven, kdyby některý z nich přežil.“ [3]
Jindy mistra Itosu probudily v noci podezřelé zvuky v bráně jeho domu. Když se tiše pohyboval po zvuku, zjistil, že se někdo pokouší vytrhnout z brány zámek. Bez váhání prorazil dřevěnou výplň jediným úderem pěsti. Současně jak prorazil pěst skrze díru, chytil rádoby zloděje za zápěstí. Je běžné, jestliže průměrný karatista prorazí díru tlustou dřevěnou deskou, okraje otvoru budou roztřepené a dřevo bude rozpraskáno v jednom nebo druhém směru. V tomto zvláštním případě zde byla pouze kruhová díra a já vím, že je to pravda, protože mi to tak řekl sám Azato. [3]
Vždy jsem si byl vědom obdivu, který mi projevovali oba mistři. Na oplátku jsem provedl obřad, nejen na jejich poctu, ale na poctu všech mistrů, kteří mne kdy učili a který doporučuji každému žáku karate i dnes: zapálil jsem kadidlo na buddhistickém oltáři každého učitele a slíbil jsem si, že nikdy nepoužiji své cvičené tělo pro nedovolený účel. Myslím, že to byl slib, který jsem co nejvěrněji ctil. Projevilo se to v tom, že se mnou bylo zacházeno jako s členem rodiny i dlouho potom, co jsem se sám oženil a měl vlastní děti – a to až do smrti obou starších mužů. [3]
Často jsem brával své děti do jejich domovů, kde při těchto příležitostech předváděli určité katy pro děti a pak je pobízeli, aby dělaly totéž. Jako pohoštění dávali mistři mým dětem takové sladkosti, jaké jsem si já nemohl dovolit koupit. (Nejlepší, co jsem mohl v té době zařídit, byla příležitostně sladká brambora.) Mistři milovali mládí a chovali se k nim jako ke svým vlastním vnukům. Děti brzy začaly samy navštěvovat mistry právě tak, jako jsem to dělal já, když jsem byl v jejich věku. A brzy si karate také oblíbily. Nyní, když se ohlížím, uvědomuji si, že já a mé děti, naše dvě generace, jsme všichni ohromně získali z vyučování obou mistrů. Kde najdu slova, abych vyjádřil svoji vděčnost? [3]
Další učitelé
Během pobytu v Naha jsem trénoval pod vedením více učitelů: pod mistrem Kijunon, který dokázal holýma rukama v mžiku sloupnout kůru ze živého stromu, pod mistrem Tóonnoem z Hany, jedním z nejlepších konfuciánských učenců na ostrově, pod mistrem Niigakim, jehož výrazný zdravý rozum na mne nejhlouběji zapůsobil, a pod mistrem Macumurou, jedním z největších karatistů, o kterém budu více hovořit později. To neznamená, že jsem zanedbával některého ze svých prvních dvou učitelů. Naopak, trávil jsem s nimi co nejvíce času a učil jsem se od nich nejen karate, ale i mnoho jiného. [3]
Duch Karate-do
Nejprve ale musím říci několik slov o rodině mé ženy. Po mnoho let dělali pokusy s rostlinami sladkých brambor, pokoušeli se vypěstovat zdokonalený druh. Mírně prosperovali, ale s návratem císařství Meidži v roce 1868 na ně přišly obtížné časy a přestěhovali se do malé zemědělské vesnice Mawaši, asi dvě a půl míle od Nahy. Otec mé ženy, horlivý stoupenec Strany neústupných, byl poněkud výstřední. Když bylo dobré počasí, pečoval o svá pole, když pršelo, zůstával doma a četl. To bylo vše, co dělal. Má žena ho měla velmi ráda a jednoho svátečního dne odešla brzy s dětmi na pěknou, dlouhou návštěvu. Později odpoledne jsem vyrazil sám do vesnice, protože jsem nesnesl myšlenku, že by manželka a děti šly domů samy ve tmě. [3]
Opuštěná cesta do Mawaši vedla hustým borovicovým hájem a v mizejícím odpoledním světle byla dosti tmavá. Docela mne překvapilo, když ze skrytu stromů náhle vyskočili dva muži, aby mi uzavřeli cestu. Jako ostatní rádoby útočníci měli tváře zakryté ručníky. Hned bylo jasné, že zde nejsou proto, aby vytvářeli dobrou náladu. „Hele,“ volal jeden z nich velmi drzým tónem, „nestůj tady jako bys byl hluchoněmý. Víš, co chceme. Mluv! Řekni ,Dobrý večer, pánové` a řekni nám, jaký je hezký den. Neplýtvej časem, maličký, nebo budeš litovat. To ti mohu slíbit!“ Čím byl zuřivější, tím klidnější jsem se cítil. Mimo jiné mohu říci, že ten, který se mnou hovořil se sevřenými pěstmi, nebyl karatista, a druhý, který nesl těžkou hůl, byl také jasný amatér. „Nespletli jste si mne,“ odpověděl jsem tiše, „s někým jiným? Určitě se jedná o nějaké nedorozumění. Myslím, když to prohovoříme...“ „Ach, bud tiše, skrčku!“ zavrčel muž s holi. „Co nám neseš?“ S tím přistoupili oba trochu blíž, ale necítil jsem se zastrašen. „Zdá se,“ řekl jsem, „že nakonec s vámi budu muset bojovat, ale upřímně vám radím, abyste nenaléhali. Nemyslím, že děláte moc dobře, protože...“ Druhý muž nyní zvedl těžkou hůl, kterou nesl: „... protože,“ pokračoval jsem rychle, „jestliže bych si nebyl jist výhrou, nebojoval bych. Vím, že je mi souzeno prohrát. Tak proč bojovat? Má to nějaký smysl?“ Po těchto slovech se zdálo, že oba poněkud ochladli. „Dobrá“ řekl jeden z nich. „Jistě nejsi moc nakloněn boji. Dej nám tedy svoje peníze.“ „Nemám žádné,“ odpověděl jsem jim a ukázal prázdné kapsy. „Tak nějaký tabák!“ „Nekouřím.“ Vše, co jsem ve skutečnosti měl, bylo trochu mandžu, koláčů, které jsem nesl obětovat na oltář v domě otce mé ženy. „Zde,“ řekl jsem mužům, „vezměte si je.“ „Pouze mandžu!“ Jejich tón byl zlehčující. „Dobrá, lepší než nic.“ Když bral koláče, druhý řekl: „Bude lepší, když půjdeš, skrčku. A bud opatrný, takové cesty, jako je tato, jsou nebezpečné.“ S tím zmizeli mezi stromy. [3]
Několik dní potom jsem byl náhodou s Azatem a Itosu a během rozhovoru jsem jim pochopitelně řekl o příhodě. První, kdo mne ocenil, byl Itosu, který řekl, že jsem se choval nanejvýš slušně a že nyní považuje hodiny strávené mým učením za dobře vyplněné. „Ale,“ ptal se Azato s úsměvem, „když jsi už neměl více mandžu, co jsi obětoval na oltáři svého tchána?“ „Když jsem už neměl nic jiného,“ odpověděl jsem, „nabídl jsem srdečnou modlitbu.“ „Ach, dobře, dobře!“ volal Azato. „Dobře jsi to provedl! Toto je opravdový duch karate. Nyní začínám chápat, co to znamená.“ [3]
Snažil jsem se potlačit svou pýchu: Ačkoliv oba mistři nikdy neocenili jedinou katu, kterou jsem prováděl během našich cvičení, ocenili mne nyní a můj trvalý radostný pocit se mísil s pýchou. [3]
Autor: Milan HAŠKA | milan.haska@volny.cz
