Gichin Funakoshi o své ženě a dětech.
Karate mé ženy
Protože jsme byli poměrně chudí, neoženil jsem se, dokud mi nebylo přes dvacet, což byl tehdy na Okinawě pro ženitbu dost pokročilý věk. Můj plat učitele základní školy byla královská částka tří jenů měsíčně, z nichž jsem musel živit nejen svou ženu a sebe, ale také rodiče a prarodiče. Školním učitelům nebylo dovoleno vykonávat jakýkoli druh zvlášť výnosné práce. Navíc jsem velmi tvrdě pracoval v karate, které však bez ohledu na to, jak velmi jsem je miloval, nepřineslo ani jediný jen. [3]
A tak jsme byli desetičlenná rodina žijící z příjmu tří jenů měsíčně. Skutečnost, že jsme to dokázali, plně závisela na píli mé ženy. Často pilně pracovala dlouho do noci a tkala místní šaty zvané kasuri, za které dostala šest jenů za kus. Potom vstávala za svítání a šla více než míli na malé pole, kde pěstovala pro rodinu zeleninu. Někdy jsem ji doprovázel, ale v té době se nepovažovalo za vhodné, aby někdo spatřil školního učitele pracovat na polích vedle své ženy. Nemohl jsem s ní tedy chodit příliš často, a když jsem šel, nosil jsem velký klobouk se širokým okrajem, abych nebyl poznán. [3]
Divil jsem se, kdy našla čas ke spaní, ale nemohu si vzpomenout, že bych od ní vůbec někdy slyšel slovo stížnosti. Nikdy ani nenavrhla, že bych mohl trávit svůj čas mnohem užitečněji, než cvičením karate v každé volné minutě. Naopak mne povzbuzovala, abych v tom pokračoval a sama se o karate začala zajímat. Často přihlížela mým praktickým lekcím. A když se cítila zvlášť unavena, neudělala to, co by učinila většina žen, aby si lehla na zem a požádala jedno z dětí, aby jí masírovalo ramena a paže. Och ne, nikoli moje žena! To, co dělala, aby ulevila svému vyčerpanému tělu bylo, že šla ven a cvičila karatistické katy a časem dosáhla takové úrovně, že její pohyby byly hbité jako pohyby odborníka. [3]
Ve dnech, kdy jsem necvičil pod přísným dohledem Azata nebo Itosu, cvičil jsem sám na našem dvorku. Jednoho dne ke mně přišlo několik mladých mužů ze sousedství, kteří mne sledovali a požádali mne, abych je učil karate, což jsem samozřejmě rád udělal. Někdy jsem se však zdržel ve škole a tehdy při návratu domů jsem nalézal mladé muže, jak cvičí sami s povzbuzováním a opravováním mé ženy, pokud něco udělali špatně. Pouze přihlížením mému cvičení a příležitostným vlastním cvičením dosáhla plného porozumění tomuto umění. Za náš dům jsme platili měsíční nájem dvacet pět senů, což byla tehdy velká suma. Naši sousedé byli většinou malí obchodníci nebo džinrikšové. Někteří prodávali trepky, někteří zboží jako hřebeny, jiní sojový tvaroh zvaný tofu. V každém případě byli naši sousedé, když se napili, často hašteřiví. [3]
Tehdy to byla obvykle má žena, kdo zakročil a zjednal smír. V tom téměř vždy uspěla, dokonce i tehdy, když se spor změnil v pěstní boj - což není snadný úkol dokonce ani pro silného muže. Samozřejmě, že ve své roli prostředníka nepoužívala násilí, zcela spoléhala na svoji sílu přesvědčování. Tak moje žena, doma obdivována pro svou píli a šetrnost, byla známa po sousedství jako adept karate a obratný prostředník. [3]
Život v odloučení
Moje žena byla v té době stále na Okinawě (někdy po roce 1922), ačkoliv můj nejstarší syn přišel do Tokia přede mnou a moji dva mladší synové přišli po mém příjezdu. Rozhodl jsem se nevrátit se na Okinawu, dokud nebude moje mise skončena a navzdory všem obtížím jsem věřil, že mohu v Tokiu svou rodinu podporovat. Ale nestalo se tak. Když jsem napsal své ženě, aby se ke mně přistěhovala, pevně odmítla. [3]
V okinawském náboženství je uctívání předků velmi důležitým prvkem a má žena, přesvědčená buddhistka, nemohla připustit myšlenku, že by se hrob našich předků přemístil na neznámé místo. V odpovědi na mou žádost řekla, že je její povinností zůstat na Okinawě, aby mohla plnit své náboženské povinnosti. Řekla mi, že mám své úsilí soustředit na práci. Když jsem viděl, že její přesvědčení nelze změnit, souhlasil jsem s tím, ačkoliv to znamenalo mnoho let odloučení. [3]
Autor: Milan HAŠKA | milan.haska@volny.cz
